Minerální prameny u Nové Vsi byly svými léčivými účinky známy od nepaměti. Zájem o prameny se oživil na sklonku 18. stol., kdy byly na bezdružickém panství podniknuty na tehdejší dobu rozsáhlé geologické průzkumy. Mělo být nalezeno zlato, stříbro či rumělka na výrobu rtuti. Výsledky těchto průzkumů vedly sedláky z Nové Vsi k postavení jednoduché dřevěné lázeňské budovy u sirného pramene (dnes za kavárnou Staré Lázně) obklopeného rašeliništěm.

Roku 1809 si Konstantin kníže Löwenstein vyžádal dobrozdání od známého odborníka, dr. Nehra z Mariánských Lázní, který se o léčivosti vody vyjádřil příznivě. Snad již toto vyjádření bylo popudem k tomu, aby se počalo jednat s poddanými sedláky o získání rašeliniště s léčivými prameny. Ale jednání bylo nejprve bezvýsledné. Naproti tomu r. 1812 postavili novovesští sedláci novou kamennou lázeňskou budovu s příslušenstvím, nazývanou později „Stará Lázeň". V budově bylo 22 pokojů, stravovací zařízení a pět lázeňských kabin.

Náklady na stavbu dosáhly výše 7070 zl. 57 kr. vídeňské měny, které nebyla chudá obec Nová Ves schopna uhradit. Také na rozšíření lázní nemohla obec již pomýšlet, a tak byla nakonec ochotna lázně prodat knížeti Löwensteinovi a zároveň za odstoupení požadovala zrušení roboty. Kníže Löwenstein však s koupí lázní nijak nepospíchal a čekal zřejmě na výhodnější situaci. Mezitím se r. 1815 započalo, zřejmě v souvislosti s dalším geologickým průzkumem na panství, s čištěním pramenišť a s úpravou jímek, takže obyvatelstvo se nemohlo koupat. Dne 9. srpna 1815 dokonce lidé prameniště obstoupili a chtěli v další práci zabránit. Když však bylo do Plzně posláno pro dvě kompanie vojáků z tamního 35. pěšího pluku, nakonec od odporu upustili.

Rozhodování o koupi lázní postupovalo pomalu a teprve 6. června 1835 bylo novoveským sedlákům protokolárně sděleno, že kníže Löwenstein prokazuje obci milost a lázeňské objekty chce od nich převzít. Celkem bylo za lázně vyplaceno 1843 zl. 381/2kr. Ktomu ovšem přistoupilo i převzetí dluhů u městské pokladny ve Stříbře.

O dalších osudech lázní se dovídáme poměrně dosti málo. Pozoruhodné je však zjištění, že nový majitel lázní, Konstantin Löwenstein, v nich nehodlal sám hospodařit. Kníže přenechával lázeňskou budovu nájemcům za podmínky, že ti poskytnou zdarma koupele chudým a méně majetným pouze za symbolickou cenu. To již byla koupelová budova všeobecně oblíbeným výletním cílem pro obyvatele Bezdružic a okolí. Pro další rozvoj lázní bylo velice důležité, že v následujícím čase panského hospodářského rady Reinharda Múllera v Bezdružicích získalo löwensteinské panství další slatinné pozemky, dosud se nacházející v držení obce Nová Ves. Na těchto pozemcích byl založen velký rybník (u dnešního koupaliště), postavena silnice ke Starým Lázním a u dosud pusté a holé slatinné plochy byl vysázen park se stovkami stromů a okrasných keřů. Ve správném poznání, že lázně budou mít budoucnost jenom tehdy, když nemocným vedle rašelinných koupelí bude moci býti naordinována také léčba pitím, nechal Löwenstein podchytit prameny na úpatí Hradišťského vrchu (dnešní prameny v centru parku) a pražským chemikem prof. Dr. Josefem Lerchem poprvé provařit jejich plynný a minerální obsah. Na základě příznivých výsledků rozborů bylo za velikých finančních obětí rozšířeno vlastnictví kolem „Starých Lázní", jež bylo celé na přání knížete převedeno na jednu plzeňskou společnost v čele s Dr. F. Pankratzem.Pod novým vedením dala společnost r. 1873 postavit novou lázeňskou dvouposchoďovou budovu, zřídila kolonádu a založila dnešní lázeňský park. Zbývajících pět léčivých minerálních pramenů, pojmenovaných Karlův, Žofiin, Františkův, Giselin a Skalní, dala jímat v místě dnešního Prusíkova pitného pavilonu. Jejich složení bylo obdobné, jako má dnešní pramen. Žena Dr. Pankratze nechala na malé vyvýšenině při příjezdové cestě k hlavní lázeňské budově okolo r. 1900 postavit mariánskou kapli. Stavbu provedl zednický mistr Martin Brosch z Břetislavi za 3500,- zl. a vysvětil ji farář Nagerl ze sousední farnosti Okrouhlé Hradiště. Kaple byla v r. 1997 opravena obcí. Až do první světové války byly lázně Nová Ves, kterým se po jejich velkodušném příznivci a dobrodinci, knížeti Konstantinu z Lówensteinu, začalo říkat Konstantinovy Lázně, klidné, tiché, veskrze venkovské město pro lidi, kteří zde v létě hledali samotu lesa nebo léčení dny - pakostnice a srdečních nemocí. Největšího rozmachu dosáhly lázně po napojení na železniční síť v r. 1901. Byly vystaveny nové hotely a vily, po první světové válce koupaliště s písečnou pláží ve Starých Lázních, vodovod, elektrické vedení a kino. V r. 1928 byla provedena přestavba původní jednopatrové hlavní budovy lázní do dnešní podoby. Tomuto rychlému rozvoji odpovídala také stoupající stavební činnost. Počet domů stoupl ze 70 (okolo r. 1924) na 110 (r. 1934).

Majitelé a nájemci lázní se v té době poměrně často střídali. Po druhé světové válce se lázně staly majetkem státu, od roku 1956 byly správou zařazeny pod Mariánské Lázně. Od roku 1992 se staly majetkem společnosti Léčebné lázně Konstantinovy Lázně, a. s.