Jak to vůbec kdysi začalo

Historie lázeňství v Konstantinových Lázních

Rozhodování o koupi lázní postupovalo pomalu a teprve 6. června1835 bylo novoveským sedlákům protokolárně sděleno, že kníže Löwenstein prokazuje obci milost a lázeňské objekty chce od nich převzít. Celkem bylo za  lázně vyplaceno 1843 zl. 381/2kr. Ktomu ovšem přistoupilo i převzetí dluhů u městské pokladny ve Stříbře.

 

O dalších osudech lázní se dovídáme poměrně dosti málo. Pozoruhodné je však zjištění, že nový majitel lázní, Konstantin Löwenstein, v nich nehodlal sám hospodařit. Kníže přenechával lázeňskou budovu nájemcům za  podmínky, že ti poskytnou zdarma koupele chudým a méně majetným pouze za  symbolickou cenu. To již byla koupelová budova všeobecně oblíbeným výletním cílem pro obyvatele Bezdružic a okolí. Pro další rozvoj lázní bylo velice důležité, že v následujícím čase panského hospodářského rady Reinharda Múllera v Bezdružicích získalo löwensteinské panství další slatinné pozemky, dosud se nacházející v držení obce Nová Ves. Na těchto pozemcích byl založen velký rybník (u dnešního koupaliště), postavena silnice ke Starým Lázním a u dosud pusté a holé slatinné plochy byl vysázen park se stovkami stromů a okrasných keřů. Ve správném poznání, že lázně budou mít budoucnost jenom tehdy, když nemocným vedle rašelinných koupelí bude moci býti naordinována také léčba pitím, nechal Löwenstein podchytit prameny na úpatí Hradišťského vrchu (dnešní prameny v centru parku) a pražským chemikem prof. Dr. Josefem Lerchem poprvé provařit jejich plynný a minerální obsah. Na základě příznivých výsledků rozborů bylo za velikých finančních obětí rozšířeno vlastnictví kolem „Starých Lázní", jež bylo celé na přání knížete převedeno na  jednu plzeňskou společnost v čele s Dr. F. Pankratzem.Pod novým vedením dala společnost r. 1873 postavit novou lázeňskou dvouposchoďovou budovu, zřídila kolonádu a založila dnešní lázeňský park.

Zbývajících pět léčivých minerálních pramenů, pojmenovaných Karlův, Žofiin, Františkův, Giselin a Skalní, dala jímat v místě dnešního Prusíkova pitného pavilonu. Jejich složení bylo obdobné, jako má dnešní pramen. Žena Dr. Pankratze nechala na malé vyvýšenině při příjezdové cestě k hlavní lázeňské budově okolo r. 1900 postavit mariánskou kapli. Stavbu provedl zednický mistr Martin Brosch z Břetislavi za 3500,- zl. a vysvětil ji farář Nagerl ze sousední farnosti Okrouhlé Hradiště.

Kaple byla v r. 1997 opravena obcí. Až do první světové války byly lázně Nová Ves, kterým se po jejich velkodušném příznivci a dobrodinci, knížeti Konstantinu z Lówensteinu, začalo říkat Konstantinovy Lázně, klidné, tiché, veskrze venkovské město pro lidi, kteří zde v létě hledali samotu lesa nebo léčení dny - pakostnice a srdečních nemocí. Největšího rozmachu dosáhly lázně po napojení na železniční síť v r. 1901. Byly vystaveny nové hotely a vily, po první světové válce koupaliště s písečnou pláží ve Starých Lázních, vodovod, elektrické vedení a kino. V r. 1928 byla provedena přestavba původní jednopatrové hlavní budovy lázní do dnešní podoby. Tomuto rychlému rozvoji odpovídala také stoupající stavební činnost. Počet domů stoupl ze 70 (okolo r. 1924) na  110 (r. 1934).

Majitelé a nájemci lázní se v té době poměrně často střídali. Po druhé světové válce se lázně staly majetkem státu, od roku 1956 byly správou zařazeny pod Mariánské Lázně. Od roku 1992 se staly majetkem společnosti Léčebné lázně Konstantinovy Lázně, a. s.